Post Bellum páchne od hlavy 

fakta zjistil Radomír Silber

Při hledání příčin neetického zneužívání některých pamětníků a při zjišťování okolností výroby účelových, někdy přímo falzifikačních interpretací prezentovaných veřejnosti na webu projektu Paměť národa a v Českém rozhlasu, jsem se dobral k jistému závěru. Za nekvalifikované prezentace i za účelové interpretace pamětnických výpovědí, včetně zamlčování a falzifikace nepohodlných faktů, je funkčně a v konkrétních případech i osobně odpovědný ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. Projekt Paměť národa, který tato organizace spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) realizuje, zkrátka zapáchá od hlavy. 

Sosnarová - případ vylhané paměti

Byl to osobně M. Kroupa, kdo prostřednictvím Českého rozhlasu přispěl ještě v roce 2006 (a poté znovu v roce 2008 https://www.radioservis-as.cz/archiv08/46_08/46_tema.htm )  bez jediného ověřitelného faktu k nekritické mediální prezentaci podvodnice Věry Sosnarové. Ta v roce 2002 žádala Českou republiku o bezmála tři miliony korun odškodnění za údajný dvacetiletý pobyt v sovětských pracovních táborech. Jako ředitel Post Bellum pak právě M. Kroupa nese odpovědnost i za to, že k prezentaci Sosnarové jako údajné oběti gulagu byl organizací Post Bellum zneužit nejen projekt Paměti národa, ale že k témuž byli dokonce ještě i v roce 2019 zneužiti v projektu Post Bellum Příběhy našich sousedů žáci Základní školy E. Rošického v Jihlavě. (A toto ostudné falzum prezentují dodnes - data k 10.6.2021)

Sosnarová, jak s letitým zpožděním přiznal české veřejnosti až v létě 2019 ÚSTR jako hlavní odborný garant projektu Paměť národa, nikdy v takzvaném gulagu nebyla. Pouze to bez jakýchkoli důkazů začala tvrdit, když v roce 2002 vstoupil v platnost zákon o odškodnění. Do SSSR totiž V. Sosnarovou a její mladší sestru v květnu 1945 vzala s sebou matka, rozená Melkich, původem ruská manželka nějakého Šímy, zběha z legií, která za první republiky byla opakovaně trestána za podvody, krádeže a prostituci a které v osvobozené republice hrozil postih za to, že v době okupace se domohla pro sebe a své dvě dcery říšského občanství a že udala gestapu Češku vyjadřující se kriticky o Hitlerovi.

Řeklo by se - jeden trapný omyl M. Kroupy pro Český rozhlas v roce 2006. Bohužel v roce 2019 následoval výjimečně hanebný podvod Kroupou řízeného Post Bellum na dětech ZŠ E. Rošického. Kauza Sosnarová ale není ojedinělá. Ředitel Post Bellum M. Kroupa se mimo jiné osobně aktivně účastnil i výroby politicky žádané »správné verze« pamětnických příběhů v rámci falzifikační kampaně vedené proti otci bývalého předsedy KSČM. Kroupa v oné kampani »poupravil« pro Český rozhlas a další média příběh Pavla Hubačky, rodáka z Dolních Bojanovic, účastníka akce, při níž byl 4. ledna 1950 v Hodoníně zavražděn vojenským zběhem a francouzským kurýrem Jaroslavem Vetejškou a mladistvým Antonínem Buškem vrchní strážmistr SNB Alois Dyčka.

Úprava faktů i lhaní o kauze Pavla Hubačky

V Kroupově falzifikační verzi kauzy Pavla Hubačky, v roce 1950 krutě vyslýchaného a za dopomoc vrahům odsouzeného na třicet let odnětí svobody, se posluchači a čtenáři webu veřejnoprávního rozhlasu a dalších médií opakovaně dovídali, že jim Kroupa údajně cituje z knihy Miroslava Grebeníčka Hradba vzdoru pasáž, která má »dosvědčovat«, že u zatčení P. Hubačky a u jeho prvního trýznivého výslechu v Hodoníně byl A. Grebeníček. M. Kroupa však posluchačům a čtenářům lhal. První kapitola Hradby vzdoru, o níž M. Kroupa v jedné z rozhlasových relací nepravdivě tvrdil, že se týká i P. Hubačky, nese název Slepé patrony Čestmíra Šikoly a je o něčem úplně jiném. Ale ani ve druhé kapitole Hradby vzdoru nazvané Kobra inkviziční versus Grebeníček starší, kde je zmíněn případ vraždy strážmistra Dyčky a jmenovitě osud Pavla Hubačky, nejsou k nalezení formulace, které M. Kroupa nepravdivě vydává za citát z knihy Hradba vzdoru a dává je jako údajný citát do uvozovek. V knize Hradba vzdoru je jen sdělení, že Pavel Hubačka po zatčení »...při výslechu na policejní stanici v Hodoníně byl prý nucen uplatnit svůj výcvik v řeckořímském zápase a judu«.

To, že A. Grebeníček u zatýkání P. Hubačky nebyl, již v roce 2009 v denním tisku publikoval historik a publicista P. Zídek. Tedy dříve, než M. Kroupa začal zneužívat vysílání Českého rozhlasu ke své kampani proti A. Grebeníčkovi. To, že nebyl A. Grebeníček u Hubačkova výslechu v Hodoníně, ostatně prokázal i samotný P. Hubačka, když již při rekognici dle protokolu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) z 16. července 1996 identifikoval podle předložených dobových fotografií jako své vyšetřovatele řadu osob, ale A. Grebeníčka nikoli. Je tedy zřejmé, že M. Kroupa knihu Hradba vzdoru nečetl a o jejím obsahu i o některých okolnostech Hubačkova zatčení a výslechu v Hodoníně účelově lhal.

M. Kroupa ale ve svých výstupech pro ČRo Plus cenzuroval i samotného pamětníka P. Hubačku. Opakovaně napadal A. Grebeníčka, o jehož účasti na týrání P. Hubačky ovšem neměl žádné doklady, a přitom zcela úmyslně zamlčoval jednu podstatnou část pamětnické výpovědi P. Hubačky ze dne 30. 6. 2010, kterou pořídilo samotné Post Bellum. A tuto Hubačkovu výpověď Kroupa dobře znal. Pavel Hubačka v ní, kromě jiného, výslovně konstatuje ve prospěch A. Grebeníčka: »Blecha přiznal, že vlastně rozkazy dával Hlavačka, né Grebeníček. Grebeníček do toho byl zapojený proto, že prostě byl jako jeho syn předsedou KSČ.«

Omyly Paměti národa? Vědomé jednání!

Poprvé, když jsem loni narazil na webu projektu Paměť národa na řadu prokazatelně nepravdivých informací vydávaných za fakta, osobní údaje a vzpomínky pamětníka, chodbaře z věznice Uherského Hradiště a chodbaře a lékárníka z Mírova Jana Janků, zneužívaného v projektu Paměť národa k falzifikačním obviněním proti A. Grebeníčkovi, domníval jsem se, že jednoduše stačí upozornit organizaci Post Bellum na nepravdy a zažádat o nápravu. Tehdy mne Post Bellum požádalo o sdělení zdrojů, ze kterých jsem pravdivé informace a fakta získal. Obratem jsem je poskytl. A nestalo se nic! Po dalších marných opakovaných dotazech a žádostech o nápravu jsem obdržel i zlobnou reakci ředitele Post Bellum Mikuláše Kroupy. Prezentace prokazatelných lží a omylů nejen samotného častěji fabulujícího pamětníka Janků, ale i redaktorky Post Bellum A. Jelínkové o Janu Janků však pokračovala. A tak mne ten projekt začal zajímat.

Postupně jsem zjistil, že nejde o náhodné selhání jedné nekvalifikované a trochu si i osobně přilhávající redaktorky, která zpovídala pamětníka Jana Janků, zatčeného v roce 1949 a odsouzeného v roce 1950 na 20 let za pokus utéci s pomocí ozbrojené skupiny Světlana-Jeseník do Rakouska. Krok za krokem jsem si ověřoval, že ve společném projektu organizace Post Bellum, Českého rozhlasu a Ústavu pro studium totalitních režimů nazvaném ambiciózně Paměť národa dochází k velmi ostudným selháním a k falzifikacím častěji. A že nesolidnost práce s pamětníky a jejich výpověďmi v tomto projektu sahá až k M. Kroupovi.

Klamání veřejnosti a podvádění médií je pro M. Kroupu a některé lidi z jeho Post Bellum snadné. Veřejnost se mylně domnívá, že s pamětníky se v projektu Paměť národa pracuje eticky a že prezentace obsahu výpovědí pamětníků je odborně garantována. Vždyť podle smluvních ujednání projektu Paměť národa je uváděn jako hlavní odborný garant projektu státem financovaný ÚSTR. Ten ale tuto roli neplní. Naopak, průběžně se přímo zapojil i personálně do publikování a nekritické prezentace nejen omylů a úmyslných lží některých pamětníků, ale i účelových »úprav« obsahu jejich výpovědí ve výstupech pro veřejnost a média.

Některé klíčové informace získané od pamětníků tak byly v konkrétních textových výstupech na webu Paměť národa i v prezentacích Českého rozhlasu zamlčeny. V některých případech jsou namísto vzpomínek pamětníků prezentována a za »svědectví« pamětníků vydávána neověřitelná tvrzení, dojmy a obsah materiálů neidentifikovaných třetích osob. A to bez toho, aby veřejnost a média byla konkrétně upozorněna na nepravdivost a manipulativnost prezentovaných »pamětnických« výpovědí.

Konkrétní pracovníci Post Bellum a ÚSTR včetně ředitele Post Bellum M. Kroupy se, jak plyne z poslechu v projektu pořízených audiozáznamů a z jejich komparace s vyrobenými texty a rozhlasovými prezentacemi, prokazatelně uchýlili k neetickému či neodbornému jednání s pamětníky, k jejich ovlivnění a k nepoctivému nakládání s jejich výpověďmi. V konkrétních případech realizátoři projektu Paměť národa vysloveně účelově pracovali s pamětníky a vyrobili o nich a prezentovali na webu Paměť národa a prostřednictvím Českého rozhlasu i velmi účelová sdělení. V důsledku nedbalosti a neodbornosti, ale i vědomě klamali a dodnes klamou veřejnost a novináře.

Politické motivy pro úpravy, falzifikaci a cenzuru faktů

Když jsem se u Post Bellum setkal s průtahy a neochotou k nápravě falzifikací a nesprávných údajů v případě pamětníka Jana Janků, zneužitého v kampani proti otci bývalého předsedy KSČM, a se zlobnou reakcí ředitele M. Kroupy na moji věcnou žádost o nápravu, nabídla mně Post Bellem klamaná média další případ. Zjistil jsem, že obdobně účelově byla v projektu Paměť národa »zpracována« a »interpretována« také pamětnice, někdejší chodbařka z Uherského Hradiště, Anna Honová rozená Krmenčíková. A poté už vedla cesta ke zjištění, že přímo M. Kroupou osobně byl obdobně účelově zneužit ke kampani proti otci bývalého předsedy KSČM prostřednictvím Českého rozhlasu i Pavel Hubačka.

Vynořují se tak obrysy rozsáhlejší nepoctivé kampaně společníků projektu Paměť národa, tedy Post Bellum, ČRo a ÚSTR, a to kampaně vedené proti otci někdejšího předsedy KSČM a poslance Miroslava Grebeníčka. Ta je provázena vytrvalými pokusy i za pomoci hrubých falzifikací obviňovat někdejšího vyšetřovatele z Uherského Hradiště A. Grebeníčka z mnoha činů, kterých se právě on nedopouštěl.

Exemplární byl v té kampani postup uplatněný v projektu Paměť národa při výrobě textu o vzpomínkách aktivistické funkcionářky Konfederace politických vězňů Anny Honové. Podobně jako falzifikacemi a fabulacemi se vyznačující text o Janu Janků, také tento text účelově podsouval veřejnosti, jako by Honová autenticky vypovídala o násilí páchaném na vězních v Uherském Hradišti údajně A. Grebeníčkem. Tvůrci ovšem ve zveřejněném textu výpověď Honové upravili. Vypustili klíčovou informaci. Honová, která mimo jiné uvedla: »Ne, Grebeníček ženy nevyslýchal. Ten měl jenom muže. Já ho jenom potkávala na chodbě,« totiž Post Bellu do audiozáznamu přiznala: »Jaká byla jeho činnost, nevím.« Až po letech na můj důrazný podnět došlo na webu Paměti národa k jisté nápravě. Falzifikační, cenzorsky přistřižené texty o výpovědi Honové, které účelově vyrobil spolupracovník Post Bellum Adam Drda pro Český rozhlas, však klamou veřejnost dál.

Pamětníky lze využít. Nebo také drze zneužít, jak se stává v konkrétních případech  projektu Paměť národa

Sbírat vzpomínky pamětníků je práce záslužná, jde-li o činnost poctivou a odpovědně dělanou. Vyžaduje to ale dodržet etické zásady práce s pamětníky a také zásadu odbornosti a ověřování faktů. Nekvalifikovaný, historie nepříliš znalý člověk může třeba i v dobrém úmyslu nadělat víc škody než užitku. Tím spíše darebák, politicky či jinak motivovaný hochštapler, který při sběru, prezentaci a interpretaci vzpomínek znehodnotí pamětnickou výpověď a její využití vědomým a úmyslným porušením etiky a zásad odborné práce a prezentace poznatků.

V aférách projektu Paměť národa, které jsem zmínil, dochází k závažným pochybením. Dochází i k vědomému popření etiky a zásad odbornosti práce s pamětníky a jejich výpověďmi. V důsledku pochybení, ale i účelových manipulací a falzifikací si posluchači Českého rozhlasu, čtenáři webu Paměť národa a konzumenti dalších médií, ale ani žáci škol leckdy nemohou být jisti tím, že s nimi Post Bellum, ÚSTR a Český rozhlas v projektu Paměť národa hrají poctivou hru.

Radomír SILBER 23. 3. 2020