Podvody s Pamětí národa

Podvody s projektem Paměť národa

Dne 24. června 2019 se Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) nezákonně vypořádal s mou občanskou stížností na odpírání informací o odpovědnosti tohoto státem financovaného ústavu za publikaci chybných údajů a prapodivných falzifikací o konkrétních pamětnících v projektu Paměť národa. Namísto poskytnutí informací pravdivých ÚSTR zaslal na mou adresu a zveřejnil na svém webu fake news, tedy informace nepravdivé.

V naději, že oklame mne i veřejnost, pokusil se ÚSTR popřít jakoukoli vlastní odpovědnost za editaci a prezentaci falzifikací  obsahu výpovědi pamětníků tvrzením, že: »ÚSTR nese odpovědnost za formální správnost a aktuální funkčnost webových stránek projektu. ÚSTR nenese odpovědnost za obsah a věcnou správnost webu. Vaše tvrzení, že na webu projektu jsou publikovány vědomě i skutečnosti neodpovídající věcné údaje a nepravdivá tvrzení například o pamětníkovi Janu Janků nebude povinný subjekt v rámci vyřízení žádosti podle InfZ komentovat.« Viz klamavá informace ÚSTR.

Usvědčit ÚSTR z hrubého porušení zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z toho, že o své vlastní roli v projektu Paměť národa mně i veřejnosti lže, nebylo ale těžké. Podle Smlouvy o spolupráci ÚSTR s Post Bellum a ČRo datované 31. 7. 2008 a podepsané řediteli těchto institucí, kterou jsem si následně vyžádal, se ÚSTR jednoznačně zavázal k »realizaci a udržování projektu Paměť národa« a výslovně k tomu, že »ÚSTR je hlavním odborným a edičním garantem projektu, zodpovídá za mezinárodní spolupráci na projektu, je editorem projektu« a že bude plnit povinnosti »zpracovat veškeré natočené a sebrané materiály vztahující se k projektu a jejich zveřejnění na stránkách projektu«, ale také »provádět školení k projektu a vypracovat metodiku projektu«.

Jaké vlastně mohl mít ÚSTR důvody k tomu, že se odhodlal k opakovanému odpírání a k falšování, zalhávání pravdivých informací o své skutečné roli a svých hrubých pochybeních v projektu Paměť národa? Co jej jako státem financovanou instituci vedlo k tomu, že se nejprve vyhnul podání informace a po mé stížnosti na nezákonnost odpírání informací se rozhodl k dalšímu porušení zákona a k datu 24. června 2019 vyrobil a poté i zveřejnil na vlastním webu informace klamné, nepravdivé?

Motivem úředníků a funkcionářů, kteří se vyhýbají splnění informační povinnosti a poskytují informace nepravdivé, často bývá zájem utajit před veřejností odpovědnost za nezákonné a neetické rozhodování a jednání. Fakta v tomto případě nasvědčují, že ÚSTR měl víc než dost důvodů, proč se od své odpovědnosti za veřejně prezentovaný obsah projektu Paměť národa distancovat.

Jak jsem totiž postupně zjišťoval, podle Smlouvy z roku 2008 o realizaci projektu Paměť národa, kterou jménem ÚSTR sjednal a podepsal někdejší ředitel Pavel Žáček, nese právě ÚSTR rozhodující odpovědnost za neetickou a neodbornou práci s pamětníky a za zneužívání, účelovou manipulaci konkrétních pamětníků i prezentaci chybných údajů, účelových, selektivních úprav a falzifikací obsahu pamětnických výpovědí na webu projektu.

Jakkoli se neodborných a neetických postupů v projektu Paměť národa prokazatelně dopustili zejména někteří spolupracovníci a lidé z Post Bellum nebo i Českého rozhlasu, rozhodující odpovědnost za účelové manipulace a klamání veřejnosti zde nese Ústav pro studium totalitních režimů. Nemůže tomu být jinak, jestliže se smluvně výslovně zavázal plnit v projektu povinnosti hlavního odborného garanta, edičního garanta, editora, zpracovatele metodiky a školitele, ale i zpracovatele a zveřejňovatele »veškerých natočených a sebraných materiálů«.

Umožnili manipulace a falzifikace

Když pracovníci Post Bellum Andrea Jelínková a Vít Lucuk při vytěžování a prezentaci vzpomínek častěji fabulujícího pamětníka Jana Janků, někdejšího vězně z Uherského Hradiště a Mírova, odborně i lidsky selhali (Jelínková vyrobila i úmyslnou falzifikaci, kterou také Lucuk převzal do své publikace), podle smlouvy byl povinen zjednat nápravu jejich pochybení právě ÚSTR. Tedy hlavní odborný garant, zpracovatel metodiky projektu, editor a prezentátor. Neudělal to! Odpovědný zaměstnanec ÚSTR Michal Šmíd pověřený funkcemi správce, editora a šéfredaktora webu projektu Paměť národa naopak nesprávné údaje a vyrobené falzifikace plně publikoval. Když to v počátku roku 2019 prasklo, začal požadavkům o nápravu klást aktivní odpor.

Svědčící záznamy

V únoru 2019 bylo Post Bellum požádáno vedoucím zlínské redakce MF Dnes Tomášem Železníkem o reakci na fakta o nesprávných údajích a falzifikacích publikovaných o Janu Janků na webu Paměť národa. Klamavé stanovisko nalhávající T. Železníkovi, že je vše úplně v pořádku, poskytl tehdy zaměstnanec ÚSTR v roli »správce portálu Paměť národa« M. Šmíd. Namísto přiznání pochybení a příslibu nápravy podvedl redaktora Železníka sebevědomým tvrzením, že: »Nahrávky s panem Janků byly pořízeny reportéry Post Bellum v rámci pilotního projektu Post Bellum Příběhy 20. století (audionahrávka Andrey Jelínkové a její zpracování z roku 2009). Novější videonahrávka z roku 2016 pak vznikla v rámci projektu Nucená práce v době národního socialismu. Celkem jde o více než čtyři hodiny záznamů rozhovorů s pamětníkem. Výhodou portálu Paměť národa je možnost seznámit se s celými nesestříhanými záznamy pamětnických výpovědí, stačí se zaregistrovat jako badatel. Každý, kdo tak učiní, jistě pochopí, že tvrzení o tom, že s pamětníky manipulujeme, musíme kategoricky odmítnout... Samozřejmě nikdy nemůžeme vyloučit, že se pamětník po tolika letech může mýlit, ale i v souladu s šetřením historiků z ÚSTRu považujeme svědectví pana Janků za věrohodné.«

Na co M. Šmíd spoléhal, když zlínské redakci MF Dnes vydal s odkazem na údajné »šetření historiků z ÚSTRu« klamavé stanovisko, že je vše správně a v pořádku? Zřejmě na to, že pohodlný novinář se oklamat dá a nevynaloží úsilí na únavné čtyři hodiny poslechu záznamu pamětnických výpovědí, natož na jejich pracné porovnání s vyrobeným účelovým textem a textu se skutečnými fakty.

Oba zvukové záznamy výpovědí Jana Janků totiž nad jakoukoli pochybnost manipulaci s pamětníkem a neodborné, neetické postupy při pořizování jeho vzpomínek, ale i pamětníkovi kýmsi předem předpřipravených »vzpomínek«, dokazují. Vedle nedbalého, neodborného jednání A. Jelínkové a V. Lucuka lze samozřejmě prokázat i to, že pamětník fabuloval, mýlil se a také zamlčoval některé podstatné skutečnosti či přímo říkal nepravdy.

Záznamy pořízené v rámci projektu Paměť národa A. Jelínkovou v roce 2009 a V. Lucukem v roce 2016 pro Post Bellum jsem ale také porovnal se záznamem třetím, který byl pořízen kvalifikovaněji a mimo tento projekt pracovníkem ÚSTR P. Slintákem nikoli pro projekt Paměti národa, ale pro ÚSTR v mezidobí, v roce 2014. Na Slintákově záznamu si pamětník Janků vymýšlí méně, je z nějakého důvodu opatrnější. Asi mu také P. Slinták neumožnil zcela volně číst a používat ony kýmsi předpřipravené materiály, které si Janků tak pochvaloval u Jelínkové?

Na záznamu pořízeném A. Jelínkovou pro Post Bellum se Janků otevřeně přiznává, že mu byly konkrétní materiály připraveny, listuje některými z nich, ale i čte a probírá se jakousi literaturou. Snaží se Jelínkovou, která mu to vše bez námitek umožňuje, ohromit i fabulacemi. Hlásí se výslovně aktivně ke kampani vedené proti poslanci, někdejšímu předsedovi KSČM M. Grebeníčkovi a za svého hlavního vyšetřovatele v Uherském Hradišti označuje, jak jinak, A. Grebeníčka. Janků pronáší na jeho adresu mylná, křivá svědectví, a tvrdí, že mu prý vyrazil dva zuby. Jelínková pak v manipulativním textu na webu Paměti národa ještě Jankovy »vzpomínky« dotváří i vlastním falzifikačním tvrzením. Vydává Janků lživě za »svědka« i tehdy, kdy jí Janků v záznamu výslovně říká, že svědkem nebyl! V. Lucuk manipulační text A. Jelínkové zcela bez výhrad zařazuje do své vlastní publikace o pamětnících. Ve svém zpovídání pamětníka Janků v roce 2016 se pak V. Lucuk příliš neodchyluje od neodborného postupu Jelínkové. A Janků mu opět říká to, co chtějí spolupracovníci Post Bellum slyšet. Zapomněl jen na ty zuby.

Zpověď Jana Janků pořízená P. Slintákem v mezidobí, v roce 2014, neobsahuje žádné tvrzení Janků o tom, že by někdy přišel při výslechu o zuby. A jako svého vyšetřovatele označuje Janků bez jakéhokoli zaváhání zcela jednoznačně A. Višenku, nikoli A. Grebeníčka.

Poté, co v únoru 2019 vydal správce webu Paměť národa, zaměstnanec ÚSTR M. Šmíd jménem svým a s údajnou podporou kolegů »historiků ÚSTR« zlínské redakci MF Dnes klamavé stanovisko, ve kterém zapřel chyby a falzifikace o Janků, trvalo půl roku a vyžádalo si několik mých urgencí, než ÚSTR od tohoto klamavého postoje ustoupil a část vadného textu s falzifikací z webu Paměť národa v polovině srpna 2019 stáhl. Přes opakované termínované veřejné přísliby, že provede revizi a publikuje nápravu, ovšem ÚSTR žádnou nápravu nezjednal a nepublikoval ani do konce roku 2019, ani poté. A navíc v nekritické prezentaci účelově vybraných některých nepravdivých krátkých pasáží a přepisů z výpovědi pamětníka pokračoval dál.

Zneužití pamětníků a projektu

Zkoumání historické minulosti a její výklad se na dějinné křižovatce uprostřed Evropy bezpočtukrát stávaly předmětem a nástrojem politického střetávání a ovlivňování. Ti, kdo mají prostředky, vliv a přízeň médií, den co den vysvětlují, doplňují, ale i přetvářejí dějiny starší i novější k obrazu svému.

Projevem politické poptávky po »nových dějinách« se stal i vznik silně ideologicky motivované instituce, tedy ÚSTR. Potřebu poptávky po vhodných pamětnících a »vhodné« interpretaci jejich výpovědí pak představuje i společný projekt Post Bellum, ÚSTR a Českého rozhlasu nazvaný s ohledem na slabou odbornou kvalitu práce a hrubé etické poklesky při nakládání s některými pamětníky a jejich výpověďmi trochu velikášsky Paměť národa.

Pokud by při získávání vzpomínek a při nakládání s pamětníky a získanými výpověďmi realizátoři projektu Paměť národa jednali kvalifikovaně a eticky, bylo by možné kriticky poukázat jen na jejich ideologickou jednostrannost. Jestliže ale již ÚSTR samotný je vznikem a činností příkladem ideologické a politizující instituce se »správným« stranicko-politickým přístupem k československým dějinám, pak role ÚSTR v projektu Paměť národa a vztah k tomuto projektu vykazuje rysy nikoli odborné historické práce s pamětníky a kritické prezentace výsledků, ale nedbalého a v konkrétních případech silně neetického, klamavého až podvodného jednání.

Znaky podvodného jednání, porušování etiky a zásad odborné práce, ale i otevřené a úmyslné porušování platných zákonů a smluvních závazků ze strany ÚSTR a jeho odpovědných pracovníků v souvislosti s projektem Paměť národa jsou zřetelné právě v případě falzifikace a selektivní prezentace vzpomínek častěji fabulujícího pamětníka Jana Janků, který byl zadržen v květnu 1949 při pokusu přejít do Rakouska a který byl v kauze ozbrojené skupiny Světlana-Jeseník vedené násilníkem se sklony k alkoholu A. Šimarou odsouzen v červenci 1950 k 20 letům odnětí svobody a peněžitému trestu 20 tisíc korun.

Ověřil jsem si opakovaně v průběhu bezmála půldruhého roku, že odpovědní pracovníci ÚSTR v projektu Paměť národa v kauze Janků, ale i jiných odborně i eticky selhávají. Úmyslné zneužívání konkrétních pamětníků v projektu Paměť národa k informační manipulaci tolerují nebo i hájí a prezentačně se na něm podílejí.

Vyvstává otázka, proč byli a jsou v projektu Paměť národa využiti a zneužiti někteří pamětníci, třeba již zmíněný častěji fabulující chodbař z Uherského Hradiště Jan Janků, ale i podvodnice vydávající se za vězenkyni gulagu Věra Sosnarová nebo chodbařka z Uherského Hradiště Anna Honová (rozená Krmenčíková) či chodbař Stanislav Lekavý, k nekritické a neodborné, nebo i falzifikační prezentaci? Jaký má prezentace některých účelově vyrobených textů a nekritická prezentace vybraných fabulací či vyrobených falzifikací výpovědí pamětníků a »pamětníků« na webu projektu Paměť národa účel?

V aféře podvodnice Věry Sosnarové lze podezřívat ÚSTR a Post Bellum, že nekritická prezentace líčení o údajném násilném odvlečení do SSSR a o fantaskním dvacetiletém pobytu v gulagu zřejmě konvenovala »ideovému« naladění zainteresovaných z Post Bellum a ÚSTR. Lahodilo jim Sosnarové přibarvování sovětských pracovních táborů na roveň vyhlazovacích táborů nacistického Německa natolik, že zcela zapomněli na etiku a odbornou odpovědnost? O nedoloženosti fantazií, kterými si Sosnarová po léta přivydělávala na besedách se žáky škol a farníky římskokatolické církve a které prezentoval ÚSTR na webu Paměti národa až do roku 2019, totiž odpovědní mohli a měli vědět už od roku 2002, kdy Česká republika zamítla její ničím nedoložený vychytralý nárok na miliony odškodného.

Co se týče falzifikací a fabulací prezentovaných a zakomponovaných na webu projektu Paměť národa jako údaje a »vzpomínky« či převyprávění obsahu vzpomínek chodbařů z Uherského Hradiště Jana Janků, Anny Honové (rozené Krmenčíkové) a Stanislava Lekavého, pak falzifikace, fabulace a informační manipulace vzbuzují jednoznačné podezření, že měly dodat chybějící svědectví pro politickou a mediální kampaň proti vyšetřovateli z Uherského Hradiště Aloisi Grebeníčkovi. Tedy proti tomu vyšetřovateli, o kterém starosta Orla, poslanec za KDU-ČSL Stanislav Juránek tlumočil 28. února 2018 v Poslanecké sněmovně vzkaz svého strýce, politického vězně z Uherského Hradiště Karla Procházky: »Mám jeden osobní vzkaz, vzkaz právě směrem ke komunistické straně, který jsem ještě nikdy nemohl takto předat, a je to vzkaz od mého již zemřelého strýce, který se jmenoval Karel Procházka, ať tady také zazní konkrétní jméno, který byl v roce 1948 odsouzen na 11 let za to, že organizoval pouť orelskou na Hostýn... Čistě náhodou byl tam, kde působil otec současného poslance, který zde velmi pečlivě mluvil přede mnou, a tento byl člověkem, který se nějakým způsobem k mému strýci zachoval. Když byl strýc živ, a tehdy se mluvilo ještě hodně o Grebeníčkovi jako o takovém příkladu toho, jakým způsobem se chovali v minulé době komunisté vůči svým vězňům, a byl vydáván za odstrašující příklad. A já teď zcela veřejně řeknu ten vzkaz svého strýce. On říkal: 'Nevěř tomu, co se říká. Grebeníček byl nejmírnější, nejjasnější a nejlepší ze všech, kteří se vůči nám chovali. My jsme vždycky věděli, co udělá, na rozdíl od těch ostatních'.«

Z odpovědnosti se nevylžou

Na základě studia odborné literatury a některých pramenů a mediálních výstupů lze zjistit u častěji fabulujícího pamětníka Jana Janků a v případě podvodnice Věry Sosnarové vydávající se za vězenkyni gulagu, ale i dalších, že ÚSTR o nich v projektu Paměť národa svým vlastním zaměstnancem M. Šmídem publikoval a u některých dodnes vědomě prezentuje na webu Paměť národa nesprávné údaje a nepravdivá tvrzení. Konkrétní pamětníci, jak to prokazuje zvlášť zřetelně případ Jana Janků, byli dokonce pracovníky Post Bellum či ÚSTR využiti k prezentaci nikoli jen jejich vlastních skutečných vzpomínek, ale účelových materiálů, nepravdivých informací a uměle upravených a vyrobených tvrzení, včetně prokazatelných nevěrohodných fabulací.

Odpovědnost za dlouhodobou publikaci a prezentaci falzifikací i nesprávných a nepravdivých údajů a tvrzení o konkrétních pamětnících na webu Paměť národa nese dle Smlouvy ze dne 31. 7. 2008, podepsané tehdejším ředitelem P. Žáčkem, ÚSTR. Ten tak také jako smluvně stanovený »hlavní odborný a ediční garant projektu« a jako subjekt odpovědný za vypracování »metodiky projektu« a za »školení k projektu« nese odpovědnost za to, že toleroval a umožnil zneužití konkrétních pamětníků, neodborné a neetické jednání s nimi a manipulaci s obsahem jejich výpovědí.

Ve světle faktů neobstojí tedy pokus ÚSTR a jeho současného ředitele Hazdry a dalších popírat svou roli a přesouvat odpovědnost za vadný obsah webu projektu Paměť národa a za falzifikace a neetické zneužívání pamětníků zcela na další organizace účastnící se projektu, na neprofesionálně jednající Post Bellum a jeho politicky motivovaného ředitele Mikuláše Kroupu a člena dozorčí rady Daniela Kroupu nebo ČRo. A neobstál by s ohledem na pokračování té praxe ani pokus současného vedení a Rady ÚSTR odkazovat se na to, že tím, kdo první hrubě neplnili povinnost hlavního odborného garanta a smluvní závazek řádného metodického vedení projektu, byli někdejší ředitel ÚSTR Pavel Žáček, který smlouvu sjednal a podepsal, a další.

Radomír SILBER